2. týden v mezidobí
(cyklus A)

 

 Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na
www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

 

úterý 17. 1. Památka sv. Antonína, opata

Narodil se kolem roku 250 ve vesnici Kome ve středním Egyptě. Když mu bylo 20 let, rozdal chudým dědictví po rodičích a uchýlil se na poušť. Zprvu bydlel ve skalní jeskyni se starým asketou, který ho zasvětil do poustevnického života.

Shromáždil rozptýlené poustevníky a dal jim pravidla pro život v poustevnických osadách. Během více než 80 let opouštěl poušť, jen když bylo třeba, aby pomáhal pronásledovaným křesťanům (kolem 310), a když na výzvu svého biskupa, sv. Atanáše, v Alexandrii veřejně vystoupil proti ariánským bludům. Zemřel v roce 356 a v Jeruzalémě slavili jeho památku už v 5. století.

Více o sv. Antonínovi Velikém

středa 18. 1. Památka Panny Marie, matky jednoty křesťanů

Maria je matkou Ježíšovou, je jeho tělesnou matkou, proto se k ní obracíme s prosbou o její pomoc skrze přímluvu u Boha o jednotu těla svého Syna - o jednotu církve. Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky, povolené pro naše diecéze 10. září 1966.

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka, který je vzpourou proti Boží vůli. Právě proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení a bez smíření. Smíření má dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření mezi sebou...
(Jan Pavel II.)

Modlitba k Panně Marii za jednotu církve

čtvrtek 19. 1. sv. Márius a Marta a jejich synové

Marius a Marta pocházeli z Persie a na počátku 4. století odešli do Říma, aby tam vzdali úctu ostatkům mučedníků. S nimi odešli také jejich synové Audifax a Abakus. V Římě se připojili ke knězi Janovi a účastnili se s ním pohřbu desítek mučedníků u via Salaria – byly to oběti Diocletianova pronásledování. Tato mimořádná událost nemohla ujít veřejné pozornosti; Marius, Marta a jejich synové byly záhy zatčeni a předvedeni před soud. Prefekt Flavianus je podle císařských ediktů vyslechl a vyzval k obětování státním božstvům. Odmítli. Byli proto odsouzeni k trestu smrti stětím. Marius a jeho synové byli popraveni u via Cornelia, Marta na místě zvaném „in Nympha“. Jejich ostatky pak pohřbila Římanka jménem Felicitas na svém pozemku v blízkosti via Cornelia. Když pronásledování pominulo, vyrostl na místě jejich mučednické smrti kostel, který se záhy stal cílem četných poutníků.

pátek 20. 1. Památka sv. Fabiána, papeže a mučedníka

Papežem se stal v roce 236. Byla to doba poměrného klidu a misionářského nadšení. Rozdělil Řím na sedm obvodů a jejich správu svěřil sedmi jáhnům. Na začátku Deciova pronásledování zemřel mučednickou smrtí 20. ledna 250.
Více o sv. Fabiánovi v tomto článku

a sv. Šebestiána, mučedníka

Narodil se v Miláně, stal se vojenským velitelem, a protože měl přístup do žalářů, utěšoval uvězněné křesťany a pomáhal jim. Ve druhé polovině 3. století zemřel v Římě jako mučedník. Pohřben byl v katakombách; později byla na tom místě postavena bazilika sv. Šebestiána za hradbami.

Věrné svědectví Kristu

Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. Je-li mnoho pronásledování, je i mnoho zkoušek. Kde je mnoho věnců za vítězství, tam je i mnoho zápasů. Je tedy pro tebe výhodné, že je mnoho pronásledovatelů, neboť mezi mnoha pronásledováními snáze najdeš způsob, jak získat věnec vítězství.

Uveďme příklad mučedníka Šebestiána, když je dnes výročí jeho narození pro nebe.

Pochází odtud z Milána. Ale tady snad pronásledování už skončilo nebo se do těchto krajů ještě nedostalo či bylo mírnější. Šebestián poznal, že ho zde nečeká žádný zápas, nebo jen malý. Odebral se do Říma, kde pro horlivost ve víře zuřilo kruté pronásledování. Tam trpěl, to znamená, že tam získal věnec vítězství. Přišel tam jako cizinec, a dostal tam domovské právo na věčnou nesmrtelnost. Kdyby byl jen jeden pronásledovatel, zřejmě by tento mučedník nebyl dosáhl věnce vítězství.
(Z výkladu svatého Ambrože, biskupa, na žalm 119 (118)

Více o sv. Fabiánovi a Šebestiánovi

sobota 21. 1. Památka sv. Anežky Římské, panny a mučednice

Tato mladičká římská panna a mučednice položila život pro víru v Krista ve druhé polovině 3. století nebo pravděpodobněji začátkem 4. století. Úcta k ní se brzy rozšířila po celém křesťanském Západu.
Je patronkou panenství, čistoty, proti znásilnění, obětí znásilnění, zahradníků, dívek, snoubenců, za dobrou úrodu.

Ještě příliš mladá pro trest, ale už zralá pro vítězství

Dnes je památka panny – následujme ji v bezúhonnosti; je památka mučednice – přinesme dary k oběti. Slavíme výročí toho dne, kdy se svatá Anežka zrodila pro nebe. Podle tradice byla umučena ve dvanácti letech. Jak odporná krutost, která nešetřila ani tak mladistvý věk, ale jak veliká síla víry, pro kterou i tak mladistvý věk vydal svědectví.

Bylo na tom tělíčku dost místa pro rány? Neměla, kde by ji mohla zasáhnout zbraň, ale měla čím zbraň přemoci. Dívky v jejím věku nesnášejí ani rozhněvaný pohled rodičů a při píchnutí jehlou pláčou, jako by to byla hrozná rána. Ona nemá strach v krvavých rukou katů, nepohne se při smýkání a řinčení řetězů, je ochotna vydat své tělo meči zuřícího vojáka. Neví ještě, co to znamená zemřít, ale je připravena.

A když je proti své vůli přivlečena k oltáři, uprostřed ohně rozpíná ruce ke Kristu a právě tam u pohanského ohniště dělá znamení vítězného Pána. Pak vkládá krk i obě ruce do železných okovů, ale žádné okovy nemohou spoutat tak drobné údy.

Nový druh mučednictví? Je ještě příliš mladá pro trest, ale už zralá pro vítězství. Stěží může zápasit, ale snadno získává vítězný věnec. Dala příklad statečnosti, ač na to ještě neměla věk. Ani nevěsta by tak nespěchala k svatebnímu loži, jak se tato panna vesele a rychle ubírala k místu, kde měl být na ní vykonán trest; okrasou hlavy jí nebyl pletený účes, ale Kristus, nezdobil ji věneček z květin, ale její ctnosti.

Všichni pláčou, jenom ona ne. Téměř všichni se diví, že se tak snadno zříká života, který teprve začíná žít, a dává ho, jako by se ho už nabažila. Všichni žasnou, že je už schopna vydat svědectví Bohu, a přitom pro svůj věk ještě nemůže právoplatně jednat. Ale dosáhla toho, že jí bylo svěřeno od Boha, co jí lidé dosud nesvěřili; neboť to, co přesahuje přirozenost, pochází od Původce přirozenosti.

Jakých hrozeb použil kat, aby ji zastrašil, čím vším jí lichotil, aby ji přemluvil, co všechno jí slibovali nápadníci, aby si je vzala. Ale ona řekla: „Bylo by urážkou Ženicha, kdybych čekala, kdo se mi bude líbit. Ten, kdo si mě vyvolil první, tomu chci patřit. Proč čekáš, vrahu? Ať zahyne tělo, které může být milováno očima, jakýma nechci.“ Stála tam, modlila se, pak sklonila šíji.

Mohl jsi vidět, jak se kat chvěje, jako by sám byl odsouzen k smrti, jak se mu třese pravice, jak bledne strachem z cizího nebezpečí, zatímco dívka se nebála svého. Je to tedy v jedné oběti dvojí mučednictví, čistoty a víry. Zůstala pannou a získala mučednickou korunu.

(Ze sbírky kázání svatého Ambrože, biskupa, o pannách)

 

Zdroj životopisů a textů: breviář