Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

 

pondělí 16. 10. Památka sv. Hedviky a sv. Markéty Marie Alacoque

sv. Hedvika, řeholnice

Narodila se kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu sestrám benediktinkám v Kitzingen. Provdala se (1186) za slezského vévodu Jindřicha I. a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Vštěpovala základy víry sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Po smrti svého manžela (1238) vstoupila do kláštera cisterciaček v Trzebnici (severně od Wroclawi); sama ho založila (1202) a její nejmladší dcera Gertruda tam byla abatyší. Všechny ostatní její děti zemřely ještě za jejího života. Zemřela 15. 10. 1243 v Trzebnici. V roce 1267 byla prohlášena za svatou a její tělo bylo uloženo v třebnickém klášterním kostele.


Sv. Markéta Marie Alacoque, panna
Narodila se 22. 7. 1647 v burgundské vesnici Lauthecouru v diecézi Autun (ve východní Francii). Její otec byl královským notářem. Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial (1671) v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673-1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené (1684) a vychovatelkou novicek (1685-87), zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. 10. 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1856 pro celou církev.

Z dopisů svaté Markéty Marie Alacoque:

"Zdá se mi, že veliká touha našeho Pána po tom, aby se jeho nejsvětějšímu Srdci prokazovala zvláštní úcta, směřuje k tomu, aby se v nás obnovovaly účinky vykoupení. Neboť jeho svaté Srdce je nevyčerpatelný pramen a netouží po ničem jiném než se rozlévat do pokorných srdcí a způsobit, aby na ničem nelpěla a byla připravena se vydávat podle jeho přání.

Z tohoto božského Srdce neustále vytékají tři proudy milosti. Prvním se vylévá milosrdenství na hříšníky a dává jim ducha lítosti a pokání. Druhým je láska, přinášející pomoc všem, kdo se lopotí, a zvláště těm, kdo musí překonávat překážky na cestě k dokonalosti. A třetím se rozlévá láska a světlo na Ježíšovy dokonalé přátele, s nimiž chce být v nejužším spojení a dávat jim účast na svém poznání a na svých úmyslech, aby se, každý svým způsobem, úplně zasvětili šíření jeho slávy.

 

Toto božské Srdce je hlubina všeho dobra, a chudí mají do ní pohroužit všechny své potřeby. Je to hlubina radosti, a máme do ní ponořit všechny své smutky. Proti naší pošetilé domýšlivosti je to hlubina pokory, pro ubožáky hlubina slitování, je to hlubina lásky, v níž se má utopit všechna naše bída.

Je tedy třeba, abyste se spojili se Srdcem našeho Pána Ježíše Krista: na začátku obrácení, abyste získali správné smýšlení, a potom, abyste přinášeli dostiučinění. Nedaří se vám například modlitba? V tom případě vám stačí přinést Bohu modlitby, které za nás koná Spasitel v nejsvětější svátosti oltářní, a nabídnout jeho vřelost, aby vynahradila všechnu naši vlažnost. A kdykoli něco konáte, modlete se takto: „Můj Bože, budu to konat – nebo snášet – ve spojení se Srdcem tvého Syna a podle jeho svatých úmyslů, a přináším ti je jako náhradu za všechno, co je v mých skutcích špatného nebo nedokonalého.“ A podobně to dělejte ve všech ostatních životních okolnostech. A kdykoli na vás dolehne nějaké trápení, soužení nebo křivda, řekněte si sami pro sebe: „Přijmi, co ti posílá nejsvětější Srdce Ježíše Krista, aby si tě k sobě přitáhlo.“

Ale především si uchovejte v srdci pokoj, neboť ten převyšuje všechny poklady. K jeho uchování není nic užitečnějšího než zříkat se vlastní vůle a na její místo klást vůli božského Srdce, aby nás vedla k tomu, co přispívá k jeho slávě, a my se jí s radostí podřizujme a zcela odevzdávejme."

Zdroj ilustrací: www.abcsvatych.com

úterý 17. 10. Památka sv. Ignáce z Antiochie

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexandrii, tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteatru šelmám. Cestou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení "katolická" a římskou církevní obec označuje jako "předsedkyni sboru lásky". V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa.

Z listu svatého Ignáce Antiochijského Římanům:

...Píšu všem církvím a všem kladu na srdce, že jdu rád pro Boha na smrt; jen kdybyste mi v tom nebránili. Zapřísahám vás, abyste mi neprokazovali svou náklonnost v nepravý čas. Nechte mě, ať jsem potravou šelem, protože s jejich pomocí mohu dojít k Bohu: jsem Boží pšenice, a až mě zuby šelem rozemelou, budu shledán čistým chlebem Kristovým. Usilovně za mě Krista proste, aby právě ony byly tím nástrojem, který ze mě udělá pravou Boží oběť.

Žádné slasti světa ani žádné pozemské království by mi nebyly k ničemu. Zemřít pro Ježíše Krista je pro mě lepší než kralovat nade všemi končinami země. Hledám toho, který pro nás zemřel, toužím po tom, který pro nás vstal z mrtvých. A chvíle mého zrození už nadchází....
(breviář - modlitba se čtením)

Více o životě sv. Ignáce Antiochijského

středa 18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty

Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu a byl lékařem (Kol 4,14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip. Tam patrně asi 6 let upevňoval křesťanské učení, potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma; tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími. Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení, při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě.

Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmácie, Řecko). Svatý Lukáš sepsal nejen evangelium, ale též Skutky apoštolů podávající zprávu o prvních dějinách církve. Zemřel pravděpodobně v Achai. Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. 10.  Je patronem lékařů, malířů a města Padovy. Hrob sv. Lukáše se nachází v kostele sv. Justiny v Padově, kam byly jeho ostatky neznámo kdy převezeny z Konstantinopole. Avšak jeho lebka je uchovávána v katedrále sv. Víta v Praze. V polovině 14. století ji totiž získal císař Karel IV. a svěřil ji metropolitní kapitule Svatovítské katedrály. Od té doby lebka tvoří součást Svatovítského pokladu.

sobota 21. 10. Památka bl. Karla Rakouského

Karel Rakouský se narodil 17. srpna 1887 v Persenbeugu v diecézi St. Pölten. Dne 21. října 1911 uzavřel manželství se Zitou z rodu Boubon-Parma. Se svou manželkou a dětmi vedl příkladný rodinný život. Byla to opravdová domácí církev, vedená láskou k nejsvětější svátosti a k blahoslavené Panně Marii.

V době 1. světové války se v roce 1916 stal císařem Rakouska, kam až do října 1918 patřily i země nynější České republiky, a byl korunován jako král Maďarska. Usiloval o spravedlivý a trvalý mír a prosazoval právo a spravedlnost. Po změně státního uspořádání byl v roce 1919 donucen opustit vlast, žil v chudobě a svou nemoc snášel s hlubokou důvěrou v Boha. Když 1. dubna 1922 umíral ve Funchalu na ostrově Madeiře, vzýval jméno Ježíšovo. Papež Jan Pavel II. ho 3. října 2004 prohlásil za blahoslaveného.

Za den slavení jeho svátku určil nikoli den jeho smrti, jak bývá běžné, ale den jeho sňatku se Zitou, tj. 21. října, čímž byl podtržen zásadní význam manželství pro život Karla i jako vzoru pro dnešní dobu a zároveň tím bylo naznačeno možné budoucí blahořečení Zity, jejíž proces blahořečení započal r. 2008.

"Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe.“
(bl. Karel Rakouský své manželce Zitě v jejich svatební den 21. října 1911)

neděle 22. 10. sv. Jan Pavel II., papež

Karel Josef Wojtyla se narodil v roce 1920 ve Wadovicích v Polsku. Po vysvěcení na kněze a doplnění teologických studií v Římě se vrátil do vlasti a plnil různé pastorační a akademické úkoly. Jako pomocný biskup v Krakově se tam v roce 1964 stal arcibiskupem a účastnil se Druhého vatikánského koncilu. Dne 16. října 1978 byl zvolen papežem a přijal jméno Jan Pavel II. Den 22. října je výročním dnem, kdy se slavnostně veřejně ujal úřadu.

Vynikal zvláště apoštolskou péčí o rodiny, mládež a nemocné, která ho vedla k nesčetným návštěvám Božího lidu po celém světě. Naši zemi navštívil celkem 3x, v roce 1990 Prahu a Velehrad, v roce 1995 Prahu a Olomouc a v roce 1997 Prahu a Hradec Králové. Jan Pavel II. založil Světové dny mládeže. První Světový den mládeže se uskutečnil v Římě, v roce 1985. Bohatým dědictvím jeho Učitelského úřadu, které církvi zanechal, je zejména vyhlášení Katechismu katolické církve a Kodexu kanonického práva, jak latinské církve, tak i církví východních.

Dne 2. dubna 2005 v Římě zemřel, v den před 2. velikonoční nedělí zvanou Božího milosrdenství. 27. 4. 2014 o neděli Božího milosrdenství byl ve Vatikánu papež Jan Pavel II. svatořečen.


Kain jsem i já

Přišel z daleka,
v očích vzpomínky na obilná pole,
v srdci bolest Osvětimi
a přece mluvil o lásce,
o lásce člověka k lidem.

Přišel z daleka,
v rukou svíral knihu bolesti
a někdo vystřelil zlo.
Celý svět se zastavil
a společně začal zpívat.

V ten den svět našel své srdce.
Vidíš a neumíráš.
Ten člověk chodí v bílém,
už prošel mnoho zemí
a nezdá se být znaven.

Má v očích hlubokou bolest,
vidí pro svět cestu jinou.
Ale ta se mění,
lidé bloudí a pravda umírá,
zanechme násilí,
staňme se znovu lidmi,
braňme svobodu.

Běž tam, kde je válka,
hlad a chudoba,
kde zabíjejí Boha,
běž a pamatuj na mé srdce,
protože Kain jsem i já.

Přichází znovu první naděje
a svět se začíná měnit,
lidé začínají chápat,
že jsou jeho dětmi
a ty otevři náruč odvážným,
kteří se stanou bratry a sestrami.

Běž tam, kde máš sestru,
kde je lepra a mouchy na rtech,
běž a pamatuj na mé srdce,
protože Kain jsem i já. 

(Italská píseň, která vznikla po smrti Jana Pavla II.)

 

 Životopisy a úryvky z dopisů převzaty z breviáře