Liturgie týdne

 Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

pondělí 30.10. Výročí posvěcení katedrály Svatého Ducha
v královéhradecké diecézi

úterý 31. 10. Sv. Wolfganga, biskupa

Narodil se kolem roku 924 ve Švábsku. Vzdělával se v klášterní škole v Reichenau a ve Wurzburgu, byl učitelem na dómské škole a děkanem kapituly v Trevíru (956), vstoupil jako mnich do benediktinského kláštera v Einsiedeln ve Švýcarsku (965) a byl tam vysvěcen na kněze (kolem roku 970). Po krátkém misijním působení v Maďarsku (971) byl o vánocích v roce 972 jmenován biskupem v Řezně (Regensburg). Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. Tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze, umožnil v roce 973 založení biskupství v Praze. Zemřel 31. 10 994 v Puppingu u Lince; jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Jeho uctívání jako svatého bylo potvrzeno v roce 1052.

"Z mnoha zbožných Wolfgangových činů je třeba uvést i to, co tento Boží služebník vykonal pro kmen Čechů. Tento kmen totiž nedávno před tím přijal křesťanskou víru a odvrhl, byť liknavě, bohaprázdné modly, ale vůbec nevěděl, jak by katolické náboženství uskutečňoval, neboť mu scházel pastýř.

Ale císař Ota II., přední pěstitel svatého náboženství, byl požádán slavným vévodou Jindřichem a dalšími věřícími, aby dílo, s kterým se u tohoto kmene započalo, pro lásku Boží královskou mocí dovršil. S těmito prosbami císař rád souhlasil. Ale poněvadž česká provincie byla farností řezenské diecéze, nemohl to provést, leč s podporou jejího biskupa. Proto vyslal k biskupovi poselstvo s žádostí, aby náhradou za tuto farnost přijal statky a dovolil v Čechách založit biskupství.

Tu se muž Boží nesmírně zaradoval z toho, co mu bylo řečeno a svolal své přední rádce žádaje od nich radu, jak by měl císaři vhodně odpovědět. Když mu jednohlasně radili, aby této žádosti nevyhověl, řekl: „Vidíme, že se pod zemí té provincie skrývá vzácná perla, a nezískáme ji, leda za tu cenu, že prodáme, co nám patří.¹ Poslyšte proto, co pravím. Hle, já rád dám sám sebe i všechen svůj majetek, jen aby tam dům Boží dostal pevné základy, aby tamější církev byla posílena.“ To řekl a vzkázal císaři, že souhlasí. Když nastal čas uskutečnit dohodnutou směnu, vyhověl s takovou ochotou, že sám sestavil listinu privilegia."

(převzato z breviáře)

středa 1. 11. Slavnost Všech svatých

Od 4. století se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků v syrském obřadu v době velikonoční (13. 5.) a v byzantském obřadu na první neděli po Seslání Ducha svatého. Podobná slavnost se objevuje v 7. století v Římě; výroční den zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům (13. 5. 609). Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu (snad proto, že u Keltů začínal v ten den nový rok). Brzy se slavení tohoto svátku rozšířilo; v Římě se slaví od 9. století.

Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do „nebe“, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe „otevřel“. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)

Ilustrace převzata z www.abcsvatych.com

Z kázání svatého Bernarda, opata (z breviáře):

"K čemu je svatým naše chvála, k čemu je jim naše oslavování, k čemu i tento dnešní svátek? Co znamenají pozemské pocty pro ty, jimž podle spolehlivého Synova příslibu prokazuje poctu nebeský Otec? Co pro ně znamená, že je velebíme? Svatí nepotřebují, abychom je uctívali, a naše zbožná oddanost jim nepřináší žádný zisk. Je jasné, že to není důležité pro ně, ale pro nás, když s úctou slavíme jejich památku. Přiznávám se, že při vzpomínce na ně pociťuji, jak se ve mně probouzí mocná touha.

Především v nás památka svatých vzbuzuje nebo posiluje touhu patřit do jejich společnosti, která je pro nás tak žádoucí, a stát se spoluobčany a společníky blažených duchů, připojit se k shromáždění patriarchů, k zástupům proroků, radě apoštolů, velikému množství mučedníků, sdružení vyznavačů, sborům panen, být pohromadě a radovat se ve společenství všech svatých. Očekává nás obec prvorozených křesťanů, a my o to nedbáme; touží po nás svatí, a my si toho nevážíme; čekají na nás spravedliví, a my na to nehledíme.

Vzchopme se už konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to. Vzhlížejme s touhou k těm, kteří touží po nás, spěchejme k těm, kteří nás očekávají, předložme přání svého srdce těm, kteří nás vyhlížejí..."

Litanie ke všem svatým

čtvrtek 2. 11. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Památka všech zemřelých, lidově označovaná „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi „očišťování“. Církev – s odvoláním na některé biblické texty – nazývá toto konečné očišťování „očistcem“.

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad začíná se na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den.

Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou církev.

V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou symbolem života, a modlí se za mrtvé.

Tzv. plnomocné odpustky pro duše zemřelých, které potřebují očištění, můžeme získat prvních osm listopadových dnů. Podmínkou jsou známé úkony:

• přijetí svátosti smíření (v několikadenním rozmezí),
• účast na mši sv. s přijetím eucharistie,
• modlitba na úmysl Svatého Otce
• modlitba za zemřelé na hřbitově

(Od poledne 1. 11. do půlnoci 2. 11. je možné tyto odpustky pro duše v očistci získat návštěvou kostela spojenou s Modlitbou Páně a Vyznáním víry.)

Odpočinutí věčné dej zemřelým, ó Pane,
a světlo věčné ať jim svítí.
Ať odpočívají v pokoji. Amen.

Jak správně rozumět odpustkům?

sobota 4. 11. Památka sv. Karla Boromejského, biskupa

Narodil se 2. 10. 1538 v Aroně na břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV., ho pozval do Říma a jmenoval ho kardinálem (1560). Za tři roky potom přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke šťastnému konci tridentský sněm a má velkou zásluhu o uskutečnění jeho reforem. Od r. 1560 byl administrátorem milánské arcidiecéze a v roce 1564 se stal arcibiskupem, ale pro práce na sněmu a povinnosti v kurii mohl odejít do Milána teprve v roce 1565.

Hned se začal věnovat péči výchově kněží, svolávat synody a konat pastorační vizitace farností. Staral se o chudé a nemocné; zvláště v době moru (1576-1577) dával svou osobní statečností příklad ostatním. Zemřel 13. 11. 1584 v Miláně a byl pohřben v katedrále. Za svatého byl prohlášen v roce 1610.
Je patronem duchovních správců, biskupů, duchovních vůdců, katechetů, Boromejek, proti moru, vředům, zažívacím potížím a žaludečním chorobám.

neděle 5. 11. Sv. Zachariáš a Alžběta

»Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz z Abiášovy kněžské třídy; jmenoval se Zachariáš. Jeho manželka pocházela z Árónova rodu a jmenovala se Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Neměli však děti, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku. Když jednou byla na řadě jeho třída a on vykonával před Bohem kněžskou službu, padl na něj podle kněžského řádu los, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo. Celé množství lidu se modlilo venku v hodinu té oběti. Tu se mu zjevil anděl Páně stojící po pravé straně kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš uviděl, lekl se a padla na něj bázeň. Anděl mu však řekl:
„Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno ani jiný opojný nápoj nebude pít, bude plný Ducha Svatého už od mateřského lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. Půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid.“« (Lk 1,5–17)