Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

pondělí 6. 11. Sv. Leonard (Linhart)

Leonard se narodil na počátku 6. století v urozené franské rodině blízké králi Chlodvíkovi, který mu byl za kmotra při křtu. Jako mladík odmítl Leonard vstoupit do armády a stal se žákem sv. Remigia, arcibiskupa z Remeše. V jeho službách se zasazoval zvláště za zlepšení životních podmínek ve vězeních a mnoha vězňům vymohl i propuštění na svobodu. Pověst o něm se rozšířila po celé zemi, takže mu král Chlodvík nabídl biskupský úřad. Leonard však odmítl a odešel do ústraní v blízkosti Limoges. Když jednoho dne procházel lesem, nalezl zde královnu, kterou nečekaně přepadly porodní bolesti. Leonardovy modlitby jí pomohly překonat bolesti a přivést na svět synka.

Když se to král Chlodvík dozvěděl, věnoval onu část lesa Leonardovi, aby tam vybudoval klášter. Leonard tedy vybudoval oratoř ke cti Panny Marie a hlavní oltář zasvětil svatému Remigiovi. Klášter dostal jméno Nobiliacum (dnes Noblac). Zde také svatý Leonard zemřel 6. listopadu 545. Jako svého patrona ho vzývají zvláště vězni a také matky před porodem.

(ilustrace převzata z obalu knihy Svätý Leonard: Život a modlitby)

čtvrtek 9. 11. Svátek Posvěcení lateránské baziliky

lateránská bazilika

Lateránská bazilika, zasvěcená přesvatému Spasiteli a o roku 904 (po přestavbě) také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, je nejstarší papežský kostel a nese titul "Matka a hlava všech kostelů Města (Říma) i celého světa". V přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. do 14. století. Baziliku dal postavit císař Konstantin a posvětil ji (324) papež Silvestr I.

Po požáru, zemětřesení a drancování byla během staletí několikrát restaurována; naposledy v roce 1726. Konalo se v ní pět všeobecných církevních sněmů. Vlastní den posvěcení není známý, ale už od 12. století se výročí slavilo 9. listopadu.

(Autor: Livioandronico2013 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0)

pátek 10. 11. Památka sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve

Narodil se koncem 4. století. V době papeže Celestina I. (422-432) už byl v Římě jáhnem. Když se v roce 440 stal papežem, důsledně vystupoval proti všem bludným učením té doby a zdůrazňoval poslání římského biskupa jako nástupce na Petrově stolci a význam jeho postavení pro jednotu církve.

Na všeobecný sněm do Chalcedonu poslal své zástupce (451); v jeho dopise, který se tam četl, bylo za souhlasu přítomných odsouzeno bludné učení monofysitů (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk). Ustanovil při císařském dvoře v Konstantinopoli trvalého papežského vyslance. Podařilo se mu odvrátit hunského vůdce Attilu od tažení na Řím (452) a při vpádu barbarů vedených Genserichem (455) dosáhl toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Zanechal 96 kázání vynikajících obsahem i formou a 173 dopisů; velmi se také zasloužil o zkvalitnění liturgických textů. Zemřel 10. 11. 461; jeho ostatky byly koncem 7. století uloženy ve vatikánské bazilice sv. Petra. V roce 1754 byl prohlášen za učitele církve.

sobota 11. 11. Památka sv. Martina, biskupa

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (v dnešním Szombathely v Maďarsku). Jeho rodiče byli pohané, v patnácti letech byl přijat mezi čekatele křtu (katechumeny) a po nějakém čase se dal pokřtít. Mezitím se dostal jako voják do Galie, opustil vojenskou službu a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků.

S pomocí biskupa Hilaria založil v Ligugé (blízko Poitiers) klášter (kolem roku 361), stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky a spolu s nimi slovem i příkladem hlásal křesťanství okolním vesničanům. Když se kolem roku 371 stal biskupem, věnoval se dále této činnosti a bydlel převážně mezi svými žáky v novém klášteře, který založil v Marmoutieru, poblíž svého biskupského města Toursu. Zakládal na venkově malé kláštery, které se staly ohnisky křesťanského života vesničany. Začal zřizovat venkovské farnosti a konat pastorační vizitace; zemřel při jedné z nich 8. 11. 397 v Candes a 11. 11. pak byl pohřben v Toursu.

Se sv. Martinem je spojeno mnoho tradic či pranostik. Jedni čekají, že Martin přijede na bílém koni a konečně nasněží první sníh. Jiní pečou svatomartinskou husu a jiní se těší na svatomartinské víno. Dříve byla martinská husa poslední pečení před šestitýdenním adventním postem.

(životopisy převzaty z www.liturgie.cz)