Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

úterý 12. 12.  Panna Maria Guadalupská

V roce 1531 se Janu Didakovi Cuauhtlatoatzinovi, který pocházel z domorodého indiánského kmene nedaleko Mexika, zjevila Panna Maria. Stalo se to, když cestou ze svého rodiště, zvaného Cuauhtitlan, na ranní bohoslužby do Tlatilolco došel k návrší zvanému Tepeyac. Oznámila mu, že jako milující Matka místních obyvatel i všech, kdo se k ní utíkají o pomoc a přímluvu, bude na tomto místě těšit jejich zármutek a přinášet útěchu těm, kdo ji sem budou přicházet s důvěrou prosit. Na jeho plášti zůstala podivuhodným způsobem zobrazena její podoba. Písemná zpráva o této události je uchována v arcidiecézním archivu v Mexiku. Tamní křesťané ji od té doby stále uctívají jako Pannu Marii Guadalupskou, byla prohlášena za patronku Mexika (1754) a za hlavní patronku celé Latinské Ameriky (1910). Původní malá kaple postavená na místě zjevení byla nahrazena stavbou nynější baziliky (1695-1709). Slavení dnešní památky rozšířil papež Jan Pavel II. na celou církev (2002).

Copak tu nejsem já, tvá Matka

Stalo se to v roce 1531, na začátku prosince. Jakýsi Indián, chudý a přívětivý, který se jmenoval Jan Didak a pocházel z osady Cuauhtitlan, patřící duchovní správou k řeholníkům se sídlem v Tlatilolco, šel v sobotu časně ráno na bohoslužby do osady Tlatilolco. Když došel k návrší zvanému Tepeyac, už se rozednívalo. Uslyšel nad návrším zpěv. Když pak zpěv ustal a už nepřicházel, zaslechl seshora z návrší volání: „Milý Jene Didaku“. Hned se pokusil vystoupit tam, odkud poznal, že je volán.

Přišel na návrší a uviděl tam stát paní, která ho zavolala, aby přistoupil. Došel až k ní a užasl, jak byla půvabná: její šat zářil jako slunce. Hned mu tam oznámila své přání. Řekla mu: „Věz, milý synu, že já jsem svatá Maria, ustavičná Panna, Matka pravého Boha, Původce života, který všechno stvořil a udržuje, Pána nebe i země. Velmi chci, toužebně si přeji, aby byl vystavěn můj chrám na tom místě, které ti ukážu. Zjevně ho proslavím, tam budu prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, poněvadž já jsem opravdu vaše laskavá Matka; i tvoje a všech, kdo přebýváte v této zemi, i všech ostatních, kteří mě milují, kteří mě hledají, kteří mě zbožně a s důvěrou vzývají. Tam budu pozorně naslouchat jejich pláči a zármutkům, v jejich nouzi jim budu prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu. Aby se mé přání splnilo, jdi do Mexika, do biskupova paláce. Řekni mu, že tě posílám, abys mu oznámil, že si přeji, aby mi zde byl vystavěn dům, tady na návrší mně zbudován chrám.“

Když se dostal do města, hned přišel do domu biskupa, který se jmenoval Jan de Zumarrága, z řádu svatého Františka. Biskup ho vyslechl, a protože mu úplně nevěřil, řekl: „Synu, přijď znovu a já tě pak vyslechnu. Budu přemýšlet o tom, co by se dalo dělat s tvým úmyslem a přáním.“

Druhého dne spatřil Jan Didak Královnu, jak sestupuje z návrší, odkud se na něho dívala. Šla mu naproti a blízko návrší ho zastavila a řekla: „Poslyš, milý synu: Už se dále neboj, nebuď zarmoucený a nic si nedělej z nemoci svého příbuzného ani z jakéhokoli soužení. Copak tu nejsem já, tvá Matka? Copak nejsi pod mou záštitou a ochranou? Copak nejsi v mé náruči a v mých rukou? Copak potřebuješ cokoli jiného? Nebuď zarmoucený ani rozrušený. Vystup, milý synu, na návrší a na tom místě, kde jsi mě uviděl a kde jsem k tobě promlouvala, tam uvidíš různé květiny. Natrhej je a posbírej, potom přijď a přines je ke mně.“

Jan tedy přišel a přinesl Královně nebes květiny, které natrhal. Ona se na ně podívala, vzala je do svých vznešených rukou, znovu je uložila do Janova pláště a řekla mu: „Milý synu, tyto květiny jsou znamením, které doneseš biskupovi. Hle, ty jsi můj posel, svěřuji to tvé svědomitosti. Přísně ti nařizuji: Dej pozor, abys svůj plášť neotevřel a neukázal, co neseš, před nikým jiným než před biskupem. Vyprávěj mu také, jak jsem tě vybídla, abys vystoupil na návrší a natrhal tam květiny, a co jsi s úžasem spatřil; aby uvěřil a dal postavit chrám, jak si přeji.“

Jakmile to nebeská Královna Janovi uložila, rychle nastoupil cestu do Mexika. Šel s radostí, že všechno šťastně dopadlo. Vstoupil, postavil se před biskupa a vyprávěl mu všechno, co viděl a proč byl k němu poslán. Řekl mu: „Pane, splnil jsem, cos mi uložil. Přišel jsem k mé Paní, nebeské Královně, svaté Marii, Rodičce Boží, abych jí řekl, že žádáš znamení, abys mi uvěřil a abys zbudoval chrám tam, kde si sama Panna přeje. Řekl jsem jí tedy, že jsem slíbil přinést ti nějaké znamení, že je to její přání. Vyslechla, co požaduješ: vlídně přijala, že si přeješ znamení, máš-li splnit její přání, a dnes časně ráno mě k tobě znovu poslala.“

Shromáždilo se celé město: dívali se na úctyhodný obraz, žasli, obdivovali ho jako božské dílo a modlili se. Tehdy řekl příbuzný Jana Didaka, že to je zajisté záštita Panny a její obraz že se proto má nazývat Svatá Maria vždy Panna z Guadalupe.
(Z dochované zprávy, zvané „Nican Mopohua“)

středa 13. 12. Památka sv. Lucie, panny a mučednice

Byla umučena v prvních letech krvavého pronásledování za Diokleciána, pravděpodobně 13. 12. 304. Vedle sv. Agáty je to nejznámější sicilská mučednice. Při průzkumu katakomb v Syrakusách byl objeven její hrob. Její úcta se brzy rozšířila v celé církvi a její jméno bylo zařazeno do mešního římského kánonu. Je patronkou nevidomých a postižených onemocněním očí a pomáhá při šíření světla.

Podle legendy se v době velkého pronásledování křesťanů nebála odmítnout ruku pohanského aristokrata. Od správce města se dozvěděla, že její nápadník na ní nejvíce miluje oči. Proto si je vyloupla a podala je správci se žádostí, aby je tedy šlechtici předal. Do druhého dne se jí však zázrakem opět vrátil zrak – Panna Maria ji obdařila ještě krásnějšíma očima.

Zdroj ilustrace: sv. Lucie

čtvrtek 14. 12. Památka sv. Jana od Kříže, kněze a učitele církve

Narodil se v roce 1542 ve Frontiveros ve Španělsku. Když mu bylo 21 let, vstoupil ke karmelitánům. Jejich tehdy uvolněnější řeholní život ho zklamal, a proto uvažoval o přestupu k přísnějším kartuziánům. V roce 1568 se však setkal se sv. Terezií od Ježíše a ta v něm vzbudila zájem o reformu karmelitánského řádu. Spolubratři se tomu postavili na odpor, a dokonce ho na 3 měsíce zavřeli do vězení. Tam napsal své nejkrásnější mystické básně.

Jeho nejznámější spisy (Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Plamen lásky žhavý) jsou komentáře k těmto básním. Příkoří, které musel snášet, mu pomohlo k hlubokému spojení s Bohem a přivedlo ho na vrchol mystického života. Zemřel 14. 12. 1591 v klášteře v Ubedě. V roce 1726 byl prohlášen za svatého a v roce 1926 za učitele církve.
Více o sv. Janu od Kříže na: www.vojtechkodet.cz

sobota 16. 12. Sv. Adelhaida (Adéla)

Svatá Adelhaida (nebo též Adéla) byla pravděpodobně nejvýznamnější ženou Evropy 10. století. Narodila se roku 931 v Burguundsku jako dcera krále Rudolfa II. a jeho ženy Berty Švábské. V 15 letech se provdala za titulárního italského krále Lothara II., s nímž měla dceru jménem Ema. Po násilné smrti svého manžela roku 950 byla nucena ke svatbě s Adalbertem z Ivrey, synem manželova nepřítele. Odmítla a uprchla na hrad Canossu. Tam ji z obležení vysvobodila armáda budoucího císaře Oty I., za nějž se roku 951 vdala. Spolu byli korunováni v Římě roku 962. Jejich manželství bylo obdarováno několika dětmi.

Roku 973 Adelhaida znovu ovdověla a pět let poté ji její snacha donutila opustit císařský dvůr. Žila nějaký čas v Burgundsku u svého bratra Konráda, od roku 991 v klášteře v alsaském Selzu, jejž sama založila. Zde strávila zbytek svých dní na modlitbách, ve službě církvi a úsilí o mír. Zvláště podporovala clunyjské hnutí, zasazovala se i o christianizaci Slovanů. Zemřela v Selzu 16. prosince 999.

Zdroj ilustrace: www.abcsvatych.com

3. neděle adventní Gaudete 17. 12.

Označení třetí neděle adventní jako gaudete (tzn. radujte se) je velmi známé. Pochází ze vstupní antifony ke mši, která cituje verš z Pavlova listu Filipanům. A v tomto listu je také vyjádřen důvod radosti: Pán je blízko. Vstupujeme tedy do druhé poloviny adventu a tuto radost je možné vyjádřit růžovou barvou ornátu.