Více světců pro každý den včetně liturgických textů
najdete na www.katolik.cz nebo na www.liturgie.cz

úterý 20.2. bl. Hyacinta Marto

Hyacinta patří ke třem dětem, kterým se ve Fatimě zjevila Panna Maria. Událo se to roku 1917.

Hyacinta byla ze tří dětí nejmladší. Dalším dítětem byl její o dva roky starší bratr František a třetí byla jejich sestřenice Lucie. Následující rok po zjeveních Hyacinta s Františkem onemocněli španělskou chřipkou. František nemoci podlehl, Hyacinta se uzdravila. V roce 1920 ji odvezli do nemocnice v Lisabonu kvůli těžkému zápalu pohrudnice.

Pomoci ji nedokázali a Hyacinta zemřela 20. února 1920. Její tělesné ostatky odpočívají v bazilice ve Fatimě. Za blahoslavenou ji spolu s jejím bratrem Františkem vyhlásil 13. května 2000 papež sv. Jan Pavel II. ve Fatimě. Na slavnosti byla přítomná i jejich 93-letá sestřenice Lucie.

Více o Zjevení Panny Marie ve Fatimě

středa 21.2. Památka sv. Petra Damianiho, biskupa a učitele církve

Narodil se roku 1007 v Ravenně. Po studiích začal učit, ale brzy odešel do společenství poustevníků ve Fonte Avellana u Gubbia (1035). Stal se tam převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. V roce 1057 byl jmenován kardinálem a biskupem v Ostii. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitelskou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. Po roce 1063 se vrátil do kláštera, ale i potom konal časté cesty jako papežský legát. Při návratu z jedné z nich zemřel ve Faenze roku 1072.

S veselou myslí očekávej po smutku radost (z dopisu svatého Petra Damianiho nemocnému příteli):

Milý příteli, prosil jsi mě, abych ti napsal pár slov útěchy. Sužuje tě mnoho trápení a já mám konejšivými slovy osladit trpkost tvé duše. Nespí-li však tvá rozvaha a tvůj rozum, je útěcha nasnadě, neboť sama slova Písma, jak si získat dědictví, nepochybně ukazují, že to Bůh tě vychovává jako syna. Vždyť to nelze říci otevřeněji, než když se praví: Synu, přicházíš-li sloužit Bohu, stůj ve spravedlnosti a v bázni, a připrav svou duši na pokušení.

Kde je totiž bázeň a spravedlnost, tam kříž protivenství není trápením otroka, ale otcovským cvičením v kázni.

Proto i blažený Job uprostřed ran a utrpení sice volal: Kéž ten, který mě stvořil, také mě zničí, kéž vztáhne ruku a podetne mě! ale hned dodal: To, že mě v utrpení neušetří bolesti, je mi útěchou. Božím vyvoleným je velkou útěchou právě to, že je Bůh navštěvuje křížem. Vždyť snesou-li chvilkové rány, nabudou sil jít v pevné naději za ziskem slávy nebeské blaženosti.

Kladivo přece buší do zlata proto, aby kovolitec odstranil zbytky strusky, a pilník sbrušuje stále více povrch nerostu, aby se zářivěji zaleskla žilka prosvítajícího kovu. Jako pec ověří hrnčířovu nádobu, tak zkouška utrpení ověří člověka spravedlivého. A proto se říká u Jakuba: Velmi se z toho radujte, bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Takže by se právem měli radovat ti, které zde na světě potká za jejich zlé skutky trápení, vždyť za dobro, které vykonali, je čeká věčná odplata v nebi.

Nuže tedy, bratře drahý a rozmilý, i když se na tebe ze všech stran sypou rány, i když do tebe buší trestající Boží kázeň, ať nedolehne na tvou duši beznaděj, nestěžuj si a nereptej, nedej se strávit truchlivostí a zármutkem, nebuď malomyslný a netrpělivý, překonávej všechno s jasnou tváří, s veselou myslí a s díkůčiněním na rtech.

Zajisté je to chvályhodné řízení Boží, že Bůh trestá své vyvolené časnými tresty, aby je uchránil od věčných, že tlačí k zemi, aby mohl pozdvihnout, že řeže, aby uzdravil, že svrhává, aby povýšil.

Nuže, milý bratře, těmito a dalšími příklady z Písma svatého posiluj svou mysl k trpělivosti a s veselou myslí očekávej po smutku radost. K této radosti ať tě povznese naděje a ať láska roznítí tvou horlivost, aby náležitě opojená duše zapomněla na to, co trpí zvenčí, a vzplanula a zamířila k tomu, o čem uvnitř rozjímá.

čtvrtek 22. 2. svátek Stolce sv. Petra

Církev si dne 22.2. připomíná svátek Stolce sv. Petra, prvního mezi apoštoly a prvního římského biskupa, tedy také prvního papeže.

Jeho katedra – biskupský stolec – je dodnes uchovávána v Římě a tvoří součást oltáře ve vatikánské bazilice. Tato katedra byla používaná Petrem při křestních a biřmovacích obřadech.

Podle tradice je to den, kdy Petr u Césareje Filipovy vyznal Ježíše jako Božího Syna a jako Petr – Skála byl ustanoven "základem církve" (srov. Mt 16,13-19). Nejde tolik o hmotný stolec, ale o funkci, která byla Petrovi svěřena. Ježíš Petrovi svěřuje "klíče od nebeského království".

"Úryvek se opírá o tři symboly: skálu, klíče, "svázat-rozvázat". Petrova služba je "základem", skálou pro celou budovu Božích vyvolených. Klíče jsou symbolem výkonné moci, jak administrativní, tak právní nebo učitelské. Petr bude muset být napříště také kanálem, kudy se bude Kristovo slovo a jeho spásonosné působení dále rozlévat na křesťanské společenství. "Svazovat a rozvazovat" představuje konkrétní uplatnění moci "klíčů". Zásahy apoštola vykládají a v čase a mezi lidmi zpřítomňují Kristovu spásonosnou vůli. Nejde tu jen o moc odpouštět hříchy, ale je to mnohem širší prohlášení o úkolu napomínat, povzbuzovat, formovat a přinášet spásu, kterým mají Kristus a církev sloužit věřícím."

pátek 23. 2. Památka sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka

Byl posledním z apoštolských žáků. Snad sám svatý apoštol Jan ho ustanovil biskupem ve Smyrně. Jako mluvčí maloasijských církevních obcí jednal v Římě s papežem Anicetem o době slavení velikonoc. Zemřel ve Smyrně 23. února po roce 155, bylo mu 86 let. Byl zaživa upálen na hranici.

Jako oběť znamenitá, hodná Božího zalíbení (z listu církevní obce ve Smyrně o mučednické smrti svatého Polykarpa):

Když byla hranice připravena, odložil si Polykarp všechny šaty, rozvázal si pás a začal si také zouvat boty... Když ho však chtěli ještě přibít hřeby, řekl: „Nechte mě takto. Ten, jenž mi dopřál vytrpět smrt ohněm, mi dá také sílu, abych i bez vašeho zajištění hřeby zůstal v plameni klidně stát.“ Nepřibili ho tedy, jen ho přivázali.

Když tedy složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl:

„Pane Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného Syna tvého Ježíše Krista, který nám o tobě zvěstoval, Bože všech andělů a mocností a všeho stvoření, Bože všech pokolení spravedlivých, kteří žili před tvou tváří! Velebím tě, neboť tohoto dne a v této hodině jsi mi dopřál, abych směl ve sboru mučedníků pít z kalicha tvého Krista, na vzkříšení k věčnému životu duše i těla, v neporušenosti skrze Ducha svatého. Kéž jsem mezi ně dnes před tvou tváří přijat jako oběť znamenitá, hodná tvého zalíbení, tak jaks mi to určil a oznámil a jak to nyní naplňuješ, neboť tys Bůh pravdy, který nezná lži.

A proto tě za všechno chválím a velebím, za všechno tě oslavuji skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, neboť skrze něho je tvoje všechna sláva, s ním a se svatým Duchem, nyní i po všechny budoucí věky. Amen.“

Když vyslovil „Amen“ a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici.

A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul, jako když vítr napne lodní plachtu, a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.
(zdroj ilustrace: Ikona sv. Polykarpa)

2. postní neděle 25. 2. Sv. Valburga

Walburga se narodila přibližně roku 710 v anglickém Wessexu. Byla to doba, kdy z anglosaských klášterů vycházely zástupy misionářů do celé kontinentální Evropy. Také Walburga odešla se svým bratrem Wunibaldem, rovněž světcem, do dnešního Německa na pozvání svatého Bonifáce. Zde se stala řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Po čase Walburga přešla do kláštera v Heidenheimu, který založil její bratr Wunibald. Zůstala zde i po jeho smrti.

Klášter se stal centrem christianizace, svůj lví podíl na tom měla i Walburga. Není divu, že i po smrti (zemřela 25. února 779) ji lidé milovali a ctili jako světici. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky – Walburgy a Wunibalda. Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe.

zdroj ilustrace sv. Valburgy: Joachim Schäfer - Ökumenisches Heiligenlexikon

Životopisy a texty převzaty z breviáře